V uličkách hlavního města

Krásný den, vítejte u nového článku, ve kterém bych se s vámi chtěla podělit o pár střípků z prázdninových cest po naší republice. Na konci školního jsem si konečně splnila sen, který mě provázel téměř celá vysokoškolská studia – navštívit a sama na vlastní pěst si prošmejdit Vyšehrad a uličky v centru staré Prahy.

Přeji příjemné počtení 🙂

Už v lednu jsem si slíbila, že si za úspěšně složené magisterské státnice dám jako dárek výlet do Prahy a do jejích uliček. Smršť vládních na řízení a epidemie koronaviru sice jeho splnění odložila až na závěr června, ale musím říci, že jsem za to velice vděčná, protože lepší načasování na návštěvu Vyšehradu bych sama rozhodně netrefila. 🙂

Své putování po Praze jsem započala na Vyšehradě procházkou po parku, s úžasnými vyhlídkami na celé město, a především hřbitova. Atmosféru tohoto známého turistického cíle není třeba nikterak popisovat, protože ji (nejen) z fotografií nebo filmů zná snad každý.

Ovšem musím říci, že asi nejde slovy popsat, jak magickou sílu a atmosféru Vyšehradský hřbitov má v době, když naplno kvete lípa. Ostatně už teď vím, že svou další návštěvu Vyšehradu naplánuji jedině v této době, protože bez vůně lipových květů bych si již toto místo asi nedokázala tolik užít. 🙂

Z Vyšehradu vedla má další cesta, tak trochu naslepo, turisticky nejoblíbenějšími (a také pro mne absolutně nefotogenickými) místy v centru Prahy – Václavským náměstím, Havelským trhem a Staroměstským náměstím – které mne ani nelákali k výraznějšímu zastavení, protože i přes koronavirová opatření byla poměrně plná lidí.

O to více a nadšeněji jsem pak přivítala kouzlo uliček Židovského města a jeho památek. Josefov je pro mne velice cennou a zároveň tajemnou čtvrtí, která připomíná a hrdě nese historii i poselství bohaté a odolné kultury i náboženství, od které se stále máme co učit.

Poslední část dne v Praze pak patřila posezení u Vltavy a procházce přes Kampu, Čertovku a Jiráskovo nábřeží až na Národní třídu a ke stanici Hlavního nádraží.

V centru Prahy jsem byla již několikrát, ale musím říci, že až díky návštěvě Kampy jsem zjistila, že veřejná prostranství hlavního města nemusí patřit jen turistům nebo bezdomovcům, ale že se zde objevují i místa patřící „místním“, kde je možné si bezpečně sednout do trávy nebo na navigaci k řece.

Shrnuto podtrženo, myslím si, že lepší odměnu za státnice jsem si rozhodně nemohla vymyslet a ani lépe načasovat.

Přeci jen, kolikrát se vám podaří navštívit město zrovna ve chvíli, kdy kousek od vás přepadnou banku a všichni strážníci hledají nebezpečného pachatele, kterého objeví jen pár ulic od vás, díky čemuž se celý den touláte ulicemi za zvuků helikoptér a policejních majáků. 😉