Krásný den, vítám vás u nového článku, který je spíše povzdychnutím či zamyšlením nad tím, jestli je opravdu nezbytně nutné vnímat svět černobíle. Je opravdu potřeba být vyhraněný čistě pro „bílou“ či „černou“ a nebo je podstatně lepší vidět svět v mnoha odstínech „šedé“?
Přeji příjemné počtení a těším se na vaše postřehy 🙂
Již od založení tohoto blogu jsem se často zamýšlela nad tím, jak mnoho lidí má nutkání škatulkovat ve stylu „černobílého světa“. Tedy tobě se líbí tenhle film, tak patříš do konkrétní kasty diváků a není možné, aby jsi byl jiný a nebo se ti líbil i jiný druh filmů, prostě si musíš vybrat – buď černou stranu světa a nebo bílou, žádný kompromis neexistuje. Tečka!
Rozhodně nemohu říci, že bych si touto polemikou nechala kazit každý den, ale třeba dnes mne k němu přivedla diskuze u článku „Humor, nebo humus? Seriál Zkáza Dejvického divadla rozděluje diváky„, který byl zveřejněný 14.3.2019 na portále Idnes.cz.
Samotný článek a zvláště pak čtenářská diskuze v tomto případě rozdělují diváky na dva nesmiřitelné tábory – diváky uměleckých až artových filmů a seriálů a diváky Ordinace v Růžové zahradě či filmu Ženy v běhu. Pokud trochu nadneseme výsledek, pak divák Zkázy Dejvického divadla je vzdělaný a inteligentní člověk se zájmem o kvalitu (ať už je kvalitou myšleno cokoliv) a divák „Růžovky“ je „blbec, jenž se spokojí i s naprostým brakem.
Ok, tomuto rozdělení naprosto rozumím. ALE, co když jsem vysokoškolačka, která zbožňuje Cimrmana, touží se podívat do Dejvického divadla, protože je to prostě špičkové herectví a přesto se ráda podívám na Růžovku či jiný z „lehčích“ seriálů? Prostě jen proto, že u prvního příkladu je potřeba myslet a vnímat jednotlivé repliky a u druhého není nutné výrazně přemýšlet a je to naprosto ideální odpočinková kulisa po náročném dni ve škole.
Pak jsem asi naprostý exot, který by asi neměl existovat, že? Přeci nejde o sobě tvrdit, že jste vysokoškolák (a tedy asi inteligentní tvor s potřebnou dávkou soudnosti) a zároveň se dívat na takový brak …
V poslední době čím dál více vnímám a zároveň s bázní pozoruji, jak se názory ve společnosti dělí na dva nesmiřitelné tábory, pro které je kompromis či „šedá zóna“ naprosto neznámým pojmem.
Proč? Proč je nutné škatulkovat a odsuzovat jen podle toho, co si o žánru či situaci myslíte? Není to zbytečné a smutné?
Zkáza Dejvického divadla vs. Ordinace v Růžové zahradě mi připadá jako velice výstižný příklad, zvláště pokud se zamyslíte nad čtenářskou diskuzí i některými z tvrzeních v textu.
Ale na druhou stranu podstatně palčivější je pro mne odsuzování lidí na základě žánru či titulu knih, které čtou. Možná jste si již všimli, že se u romantických knížek snažím nalézt i nějaké moudro/ponaučení nebo možnost využití knihy při biblioterapii. Věřím, že každá kniha má svou hloubku pro konkrétního čtenáře a odsuzování některých žánrů kvůli jejich „kvalitě“ je naprosto ubohé.
Věřte mi, že věta „nevadí, že čtenáři čtou romány pro ženy, hlavně že čtou“ mne v poslední době dokáže vytočit až na půdu.
Proč? Protože se zde opět ukazuje černobílé škatulkování – scifi, horory, detektivky, povinná četba … to je známka inteligentního čtenáře. Čtete romantické knihy, pak jste naivní čtenářka, která naprosto nic neví o reálném životě a měli by vás zavřít do sanatoria.
Jak to, že se neobjevuje i názor, že detektivky nebo thrillery také mnohdy neoplývají hlubokými myšlenkami a na ponaučení tam opravdu nenarazíte, tedy pokud nejste masový vrah? Nu protože se to mainstreamové společnosti prostě nehodí do krámu. Nemůžete být inteligentní člověk, který si v životě prošel i těžkými situacemi a který rád sáhne i po odborné literatuře či humoru Járy Cimrmana, a zároveň číst romantické příběhy.
Prostě si musíte vybrat, buď Cimrman či Alena Mornštajnová a nebo Nora Roberts a „prostoduché“ romantické seriály. Buď budete označeni za inteligentní diváky a čtenáře a nebo na hlupáky, kteří ničemu nerozumí. Ale pozor, nic mezi tím!!!
Ano, pokud si říkáte, že výše uvedený text je poněkud černobílý a řídím se v něm rčením „káže vodu, pije víno“, pak máte dozajista pravdu. 🙂 Jen na svou obranu upozorňuji, že jsem vytáhla jen pár extrémních pohledů, které v poslední době vidím kolem sebe. 🙂 A říkala jsem si, že takto postavený text by vás mohl dovést k zamyšlení nad některými věcmi.
Mým velkým přáním je, abychom přestali být tak radikální ve svých názorech a neříkali čteš/díváš se na tohle, a proto jsi (ne)stojíš pevně v reálném světě a (ne)máš správně nastavené hodnoty.
Přála bych si, aby nebyly (ne)kvalitní jen některé žánry či názory, ale přemýšlely nad konkrétním člověkem či dílem a naslouchali jeho konkrétním myšlenkám nebo činům, abychom ho pochopili na ne odsoudili na první dobrou bez znalosti kontextu.
Je to hodně naivní sen? Já věřím, že ne, protože pokud se zmírní vyhraněnost názorů, které jsem výše zmiňovala a budou výraznější „šedé“ zóny či přípustnost kompromisu a prolínání opačných postojů, pak bude v šalinách i na ulicích podstatně příjemnější ovzduší a všem nám bude na duši podstatně krásněji 🙂
Ač tomu možná nebudete věřit, opravdu tento přístup je reálný, i když není vůbec snadný. Možná i proto, že mám strašně ráda „inteligentního“ Cimrmana či Dejvické divadlo a v těsné blízkosti i „brakovou“ Ulici s romány od Nory Roberts, se snažím ve svém životě upřednostňovat šedé zóny před radikálními postoji. Uznávám, že ne vždy se mi to povede a že se nejedná o tu nejlehčí cestu, ale jde to a život je pak podstatně příjemnější.
Nevím jak vy, ale já si se závěrem tohoto článku chci dát osobní výzvu, v níž budu nejen vyhledávat, ale prostřednictví těchto stránek i propagovat, že černobílý svět není v pořádku a je podstatně krásnější, když necháme vyniknout i jednotlivé odstíny šedé v našich názorech či životech.
Moc si vážím, že jste dočetli až sem a chtěla bych vám popřát co nejkrásnější dny, které vám nezkazí žádný blbec svými názory.
S přáním krásného dne
Váš Tatafa
PS: Možná jste si všimli, že úplně nesdílím názor na rozdělení knižních žánrů s většinovou společností – pokud by vás to zajímalo, velice ráda vás brzy přivítám u článku věnovanému právě Knižním žánrům a především žánru romantických příběhů 🙂
Střípky ze zápisníku 