Tatafa a jeho první rok v kouzelném světě

Už je to tak, i když mne rychlost se kterou tento okamžik přišel značně vyděsila. Nevím, jak čas ubíhá vám, ale já mám pocit, že poslední rok uběhl doslova během jediného lusknutí prstů…

Již z podstaty své osobnosti nerada cokoliv slavím – narozeniny, svátek, promoce, a tak dále – to jsou situace, které bych nejraději ze svého života vynechala, protože chtěj nechtěj v oslavenci se v nich dostává plné pozornosti od blízkého i dalekého okolí což není nic pro mne – šedou myšku, držící se raději na okraji společnosti.

A tak musím uznat, že psaní tohoto článku je pro mne poměrně velkým paradoxem. Už při založení blogu jsem si slíbila, že žádné oslavy k založení, kterými se čas od času sociální sítě jen hemží, rozhodně nepřipadají v úvahu.

Jenže, když jsem si před časem uvědomila, že je to opravdu rok, co se poprvé objevil Tatafa se svým blogem, uvědomila jsem si, že to byl opravdu jeden ze zlomových okamžiků mého života. A na takové momenty je škoda nevzpomínat, že…

Tak pojďme trochu zavzpomínat, co se za ten rok událo ….

První vzpomínka, dnes již poměrně humorná, se váže k času, kdy jsem se rozhodla začít psát. Když se mne dnes někdo na blog ptá, většinou odpovím, že vznikl v rámci zkouškové prokrastinace, když jsem se učila na jednu z nejděsivějších zkoušek mého dosavadního studia na vysoké škole – angličtinu, která zároveň měla rozhodnout, jestli budu státnicovat či nikoliv. Kde kdo by mne jistě označil za prvotřídního šílence, ale na druhou stranu na vysoké škole poměrně často mezi studenty platí, že čím více školních povinností, tím potřebnější je nějaké to odreagování.

Musím ovšem uznat, že ač mám své přátele velmi ráda, pro jistotu jsem jim o svém koníčku řekla až téměř po půl roce jeho existence, protože by mne nejspíš poslali do blázince. Přeci jen psát blog, spolupracovat na několika projektech a číst, aby bylo o čem psát v době, kdy se připravujete na státnice, píšete bakalářku, přivyděláváte si na brigádách, navštěvujete několikrát do týdne studentské sdružení, školu a ještě několikrát do měsíce své rodiče, není úplně ten nejlepší nápad, zvláště pokud se každé z aktivit chcete věnovat naplno.😉😇

Ovšem asi ráda dělám věci tak trochu „jinak“ a pokud možno proti proudu většiny, což praktikuji nejen u tohoto blogu, ale i v ostatních oblastech života.

K nostalgickému vzpomínání na uplynulý rok se ještě vrátíme, ale nyní bych chtěla přidat i několik faktů a čísel, které na mne při dnes při psaní vyskočily.

• 10.1.2017 vyšly první články – s tipy na výlety Tajemný hrad Kašperk a recenze na knihu Zdivočelá země/Aukce
• 73 vydaných článků
• 88 restů – článků, které ještě na své napsání a vydání čekají
• 11 647 krát byl blog zobrazen (ke 14.1.18)
• 378 zobrazení měl ke stejnému datu nejčtenější článek – recenze na Levandulový pokoj
• 15 navštívení měl oproti tomu nejméně čtený článek Tajemný hrad Kašperk
• 15 je číslo, za které jsem velice vděčná – označuje pravidelné čtenáře blogu
• 42 sledujících na Facebooku
• 118 sledujících na Instagamu
• 3 pak patří projektům na kterých jsem mohla nebo stále ještě mohu spolupracovat – Podporujeme české autory (byť krátká spolupráce, ale velice přínosná) Vašeliteratura.cz a Zeedee.
• 66 přečtených knih za uplynulý rok
• 333 knih které bych si chtěla přečíst
• 177 knih nacházejících se v knihovně
• 1 natočené booktube video na téma Netflix tag

A teď už na ta slíbená „fakta“

Tedy „fakta“ s velkými uvozovkami, ve kterých bych chtěla spíše připomenout několik myšlenek se na kterých stojí a padá tento můj projekt a které se objevily již v jednom z dřívějších článků. Myšlenek/faktů se kterými přistupuji k blogu je vícero a v dohledné době bych jim chtěla věnovat samostatný článek, a proto jsem si dovolila vybrat „jen“ tři nejdůležitější se kterými přistupuji k směrování blogu a témat jednotlivých článků.

• zaměření blogu – Články věnované především romantickým příběhům ať již ze současnosti nebo minulosti a nejen od zahraničních autorů, ale také od českých a slovenských. Dále v menším měřítku knihy od začínajících nebo méně známých českých spisovatelů, kteří bývají bohužel často opomíjeni. A poslední skupinou jsou knihy věnované křesťanství a duchovnímu růstu z pohledu protestantských myšlenkových proudů a filozofií. Ani jeden z těchto „žánrů“ nebývá příliš kladně hodnocen v nejrůznějších diskuzích a tak bych ráda alespoň trochu pobořila mýty o jejich kvalitě nebo přínosu, protože věřím, že mohou pomoci vyléčit duši a srdce řadě čtenářům, kteří jimi doposud opovrhují.
• čtenářské publikum – Ač mne velice těší každý projevený zájem o články nebo blog, protože přeci jen, blog bez čtenářů není blogem, jsem smířená s nižší návštěvností. Souvisí to s tím, že  se rozhodně nebojím psát o svých názorech a postojích, které většinou nejsou součástí mainstreamu. V dnešní době není záliba v romantických knihách a často ani víra v Boha nijak příznivě hodnocena veřejností, a tak jsem se již v počátku smířila s tím, že tomu bude odpovídat i čtenost článků.
• spolupráce = odměna za dobře odvedenou práci – Při čtení diskuzí a článků mám často pocit (a bohužel nejen já), že většina knižních bloggerů tvoří „jen“ kvůli spolupracím a recenzním výtiskům. A tak bych se od tohoto trendu chtěla tvrdě distancovat. Je sice pravda, že dvě spolupráce mám, ale jsem za ně vděčná především kvůli možnosti učit se od profesionálů, než kvůli knize „zadarmo“. Když přemýšlím o spolupracích, je to pro mne především možnost ohodnocení kvality bloggera (což však bohužel u řady nakladatelů neplatí) a také jeho poctivé práce nejen na vlastním blogu, ale také na svěřených článcích. To raději nebudu mít spolupráce žádné, než abych se zařadila mezi „lovce recenzáků“, s nízkou kvalitou článků. A přeci jen vždycky budou existovat knihovny nebo bazárky, kde lze knihu získat nebo zapůjčit za velice malý obnos.

Tatafa a jeho osobní život v prvním roce blogu