Kristan Higgins – Návrat na vinici

Dá se říci, že hlavní postavy jsou tři – Faith, dívka z bohaté rodiny, kterou před lety opustil snoubenec přímo u oltáře, a která se po letech vrací domů a tak snaží se uzdravit své rány na duši tím, že je nejdříve znovu otevře.  Levi, tajemný samorost, který se vychoval sám a v současné době vychovává svou mladší sestru. Což je hlavně muž, pro kterého bylo vždy velice těžké ukázat své city navenek. A poslední hlavní hrdina – Jeremi, bývalý snoubenec, který nechal svou milou před oltářem, protože nedokázal dále předstírat zalíbení v „něžném“ pohlaví a nyní se vrací v roli kamaráda na život a na smrt.

Za velký klad knížky považuji živé dialogy mezi postavami, které osvěží děj, který je přeci jen dosti předvídatelný. Autorka si také dokázala pohrát s popisem atmosféry a okolí, takže čtenář lehce získá pocit, že se ocitl přímo na chladné vinici.

Nelze říci, že má kniha výrazný nedostatek, spíše lze na ní vypozorovat časté slabiny románů pro ženy obecně. Myslím tím třeba, že zápletka i závěr jsou bystrému čtenáři jisté po několika stránkách. Případně jistou šablonu podle které je příběh napsán – hlavní hrdinové se mají rádi, pak se nemají rádi a „překvapivě“ na konci se opět mají rádi – prostě takový koncept pohádky pro dospělé, kde vás v průběhu děje nic výrazně nepřekvapí, prostě „jen“ proplujete jednotlivými fázemi příběhu. I když tohle jsou takové pozitiva/negativa, záleží na tom, jaký je vkus daného čtenáře, protože já to mám docela ráda.

Knížku bych rozhodně doporučila čtenářkám, které si rádi odpočinou u jednoduché romantiky, u které není nutné nijak zvlášť přemýšlet.

Velice často se mi u romantických příběhů stává, že mne kniha osloví především svou obálkou, protože příběh není nijak výrazně výjimečný. A dá se říci, že tento román je toho velice dobrou ukázkou. Při čtení cítíte atmosféru, pobavíte se u vtipných dialogů, pokocháte se obálkou a to je asi tak vše. Hlavní pocit, který po přečtení máte je, že jste spojili příjemné s užitečným – četli jste, ale zároveň jste si pořádně odpočinuli. A dva nebo tři měsíce po přečtení naprosto netušíte podrobnosti, zůstane vám jen ten pocit odpočinku a nálady, kterou knížka produkuje, a máte pocit, že byste si ji měli přečíst znovu.

Pro někoho by to možná znamenalo, že knížka nemá cenu číst, ale pro mne je to známka příběhu, který mne vtáhl do děje natolik, že jsem zapomněla na okolní svět, což je myslím ideální situace, která může u knížky nastat…