Laura Lane McNeal – Cukrová panenka

Cukrová panenka je poměrně snadno čitelný román, jehož plynulost ovlivňuje přechod mezi spisovným a hovorovým jazykem a také ne zrovna lehké téma. Je vyprávěn ve třetí osobě a pokrývá dobu zhruba 8 let, tedy mezi lety 1964 a 1972.

Asi nelze jednoznačně říci, kdo je hlavní postavou tohoto příběhu – ano děj se sice točí především kolem mladé dívky Ibby – ale pokud se přeneseme trochu nad dění románu, myslím, že dominantním motivem, který určuje kam se děj bude posouvat, je rasová nesnášenlivost a segregace. Ta byla především, a to nejen v 60. a 70. letech minulého století, typickou záležitostí jižních států USA. A právě na rasismu mezi „černými“ a „bílými“ obyvateli New Orleans je postaven celý román.

Pokud se vrátíme trochu do historie, pak zjistíme, že tajemství se kterými se potýká Ibbyina rodina, mají kořeny již v 18. a 19. století, kdy na jihu Spojených států bylo hojně rozšířeno otroctví a obchod s černochy dováženými z Afriky. Když se v polovině 19. století otroctví zrušilo, nastala jistá nerovnováha mezi bohatými „bílými“ a černochy, která rozpoutala hluboký rasismus, který vydržel až téměř dodnes, i když samozřejmě ne v takové míře, jak je ukázáno v příběhu.

Hlavním pozitivem knihy je myslím reálnost příběhu, který čtenáře odpočinkovou formou seznamuje se situací v New Orleansu v polovině minulého století. Z médií a amerických filmů se sice můžeme dozvědět řadu informací o tom, jak to v Americe vypadalo, ale přesto takto vykreslené a popsané z pohledu malé dívky je velmi netradiční. Zároveň je nutné připomenout i odvahu s níž se autorka pustila do značně citlivého a kontroverzního tématu, kterým v USA musí být rasismus mezi bělochy a černochy. Asi by se to dalo přirovnat k odvaze, kterou by u nás musel mít spisovatel, který by chtěl psát o situaci mezi romy a ostatními obyvateli naší země.

Negativem je oproti tomu do jisté míry krkolomně postavený příběh, který při snaze vykreslit co nejlépe situaci, se nečte úplně snadno. K horší čitelnosti značně přispívá i přechod mezi dvěma styly – spisovným jazykem, který používá Ibby s babičkou, a nespisovným nebo hovorovým, který používají Dollbaby a Quennie a další členové jejich rodiny.

Knihu bych doporučila nejen ženám, ale také mužům, kteří se při čtení románu rádi dozví něco nového, ale zároveň si chtějí odpočinout. Tento příběh je myslím určený pro všechny čtenáře bez ohledu na pohlaví, protože každý si najde to své. V knize nechybí napětí, rozplétání dávné rodiní historie s kapkou romantiky, ani náhled do skutečného života lidí a okusení atmosféry dané doby.

Cukrovou panenku jsem objevila před časem v knihkupectví, když jsem se chtěla odměnit po náročné zkoušce. Na první pohled mne zaujala hlavně zajímavá a možná i tajemná obálka s domem zakrytým listy. Když o tom tak přemýšlím, naprosto netuším, jaký racionální důvod mne vedl k této knížce, protože jsem zjistila, že se nejedná tak úplně o žánr, který bych obvykle četla.

Z tohoto důvodu jsou také mé pocity po přečtení značně rozporuplné. Příběh je nádherný, propracovaný a natolik realistický, že jsem kolem sebe cítila zatuchlinu domu i náladu té doby. Knížku jsem přečetla dá se říci na jeden zátah a nebylo mi z ní psychicky nijak dobře, což rozhodně svědčí o její kvalitě. A možná právě proto se asi nikdy nezařadí na místo mých „top“ knížek, protože mi v ní chyběla lehkost a romantika, kterou mám u příběhů moc ráda. Ale jsem vděčná, že jsem si ji mohla přečíst, protože do jejího přečtení jsem neměla představu, jak velký a bolestivý byl rasový konflikt a nesnášenlivost na jihu Spojených států, takže mi knížka značně otevřela oči, což se myslím obzvláště dnes, kdy jsou vztahy mezi rasami a náboženstvími čím dál více vyhrocené.