Knihu Nedělňátko, aneb s Cimrmanem v zádech tvoří rozhovor Aleše Palána a Miloněm Čepelkou, kterého lze bezpochybně označit, jako člověka mnoha profesí. Nejen, že je to učitel, spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana, ale také spisovatel, redaktor či autor dechové hudby.
A právě o tom je tato kniha, která formou rozhovoru seznamuje čtenářem s Čepelkovým životem, dílem i pohledem na svět, a dokonce s autorem můžeme nahlédnout i do několika tajemných zákoutí této osobnosti.
Na první pohled vypadá tato knížka, jako každá jiná biografie. Na obálce velká fotografie slavné osobnosti a uvnitř řada fotografií z jejího života. Pak ovšem z mého pohledu následuje prudká změna, a pokud nějaký čtenář čeká klasické jednolité vyprávění, jak tomu u životopisných knih často bývá, čeká jej pravděpodobně zklamání.
Celou knihu tvoří jeden dlouhý rozhovor, což si myslím, že až tak obvyklé není. Zároveň se ale nejedná o jeden z řady rozhovorů, kterými nás denně zahlcují nejrůznější deníky či časopisy, a ze kterých se mnohdy nedozvíme vůbec nic. Aktéři se v něm dotýkají řady témat a situací, které by se daly označit za intimní či důvěrné, a to nejen ze zákulisí divadla, ale také z Čepelkova života.
Na zhruba 230 stranách můžeme sledovat Čepelkovo mládí i rodinné zázemí, studentská léta na pedagogické fakultě a na ně navázaná učitelská léta na malém městě. A v šedesátých letech i přesun do Prahy, do Armádního rozhlasu, ve kterém se odehrál i velké objevení génia Járy Cimrmana, které vedlo až k založení stejnojmenného divadla.
V rozhovoru se dvojice nevyhýbá ani z mého pohledu poměrně citlivému tématu, zahrnujícího rozdělení divadla Járy Cimrmana a jeho zakladatelů nebo vztahům mezi některými členy tohoto souboru.
Nu, a aby toho nebylo málo, ještě se v knize dozvíme o Čepelkových nejrůznějších tvůrčích aktivitách, kterým se věnoval/věnuje mimo svou domovskou divadelní scénu.
Myslím si, že nejen pestrý život, ale i způsob a mluva, kterou Čepelka používá, bezpochybně zaujme řadu čtenářů, především milovníků českého jazyka. V knížce vidíme krásný příklad jazyka, který je čas od času protkaný archaismy, bez přejatých slovíček, jen s občasným příkladem obecné češtiny. Tedy jazykem, kterým dnes již mluví málokdo, ale který bohudík v divadle Járy Cimrmana stále žije.
A s krásami českého jazyka souvisí i trochu neobvyklé slovo v názvu „nedělňátko“, které Čepelka v textu vysvětluje slovy: „Ono se říká, že nedělňátka mají štěstí, a já se prý narodil v neděli.“(str. 130) A které trefně shrnuje jeho postoj k životu.
Myslím si, že tato kniha osloví především fanoušky Divadla Járy Cimrmana. Přesto bych ji doporučila i všem, kteří mají rádi českou literaturu a třeba i hledají nějaké doporučení dobrých autorů z první republiky a také počátku komunismu.
K této knížce jsem se dostala, dá se říci náhodou, protože přeci jen nepatřím mezi nejvěrnější fanoušky tohoto divadla, spíše takové vzdálenější. To ovšem neznamená, že se o něm nechci dozvědět něco nového.
A opravdu, v tomto rozhovoru jsem se dozvěděla řadu věcí, které jsem doposud netušila, a které mne překvapily. Před přečtením knihy jsem o panu Čepelkovi nevěděla téměř nic. Věděla jsem sice, že je hercem divadla Járy Cimrmana, a velice ráda jsem poslouchala jeho Knižní hitparádu na Country rádiu, ale to bylo asi tak všechno. Teprve po přečtení Nedělňátka jsem zjistila, jak silnou a významnou osobností tento člověk je. Najednou se pro mne stal stejně významnou osobností, jakou je Zdeněk Svěrák či Ladislav Smoljak, o které se však bohužel tolik nemluví a ani se o ní tolik neví.
Nicméně pokud bych měla hodnotit čtivost, nemohu říci, ani to, že by se četla snadno, ale ani, že by se četla nějak příliš těžce. Nelze říci, že by pro mne byl překážkou jazyk, spíše Čepelkovo vyprávění, které místy zabíhá do větších podrobností, než bych si přála.
A to je zároveň asi jediná věc, kterou bych této knížce vytkla a za kterou bych ji vlastně zároveň i pochválila, protože díky ní lze Miloně Čepelku poznat o to více …
Střípky ze zápisníku 