Já knižní recenzent

Snažím se, aby to byla alespoň jedna recenze týdně, tedy cca 4 do měsíce, protože jsem na více neměla čas. Za měsíc někdy přečtu i více knížek, ale ne vždy je čas na napsání článku, protože přeci jen nechci psát recenze jen pro množství a „chlubení“, kolik jsem přečetla, ale především proto, aby něco daly čtenáři. Ale pevně věřím, že budu mít více času začnou měsíce na recenze hojnější…

Rozhodně ne, krátce po přečtení většiny knížek jsem chycena jejich příběhem, takže potřebuji nějaký čas, abych ji dokázala realisticky zhodnotit.

Ale na druhou stranu je mým snem/metou, ke které bych se chtěla dostat, abych recenzi napsala řekněme do 2 týdnů od přečtení knihy, kdy už dokáži hodnotit a zároveň jsem ještě některé věci nezapomněla.

Bohužel v současné době mám ve svém plánu na recenze i knížky, které jsem přečetla před delší dobou, ale při přípravě na státnice na ně prostě nezbyl čas. Vím, že na knížku přečtenou třeba před 2 měsíci se recenze píše hůře, ale co dělat, když jsou v seznamu takové skvosty jako Léto na druhý pokus nebo Katalánec … že?

Nějakou speciální přípravu nemám, asi jsem v této velice skromná protože mi stačí mít na psaní klid a píše se samo. Ale je pravda, že při psaní mívám otevřenou Databázi knih nebo jinou podobnou stránku, abych na nic nezapomněla. Někdy si před samotným psaním ještě projdu a připomenu knížku nebo se podívám na jiné recenze, abych měla trošku objektivnější pohled, protože se mi často stává, že na něco zapomenu nebo spíše si vyložím něco jinak, než autor myslel.

Myslím, že je to velmi různé – někdy mi napsání zabere třeba jen hodinu, ale někdy nad ní dokážu s přestávkami sedět celé odpoledne, než dokáži zformulovat myšlenky tak, abych byla alespoň relativně spokojená s výsledkem. Není ani tak těžké napsat subjektivní názor, to je otázka třeba 1/2 hodinky, ale podstatně těžší je zformulovat objektivní posouzení knížky a také vlastní anotace, protože rozhodně nejsem zastáncem toho, aby se anotace pouze „stahovaly“ z oficiálních stránek.

Zatímco nad recenzí dokáži strávit klidně i celý den, fotografie knížek jsou pro mne otázkou pár minut. Bohužel focení je mým velkým koníčkem, se kterým bohužel nedokážu být nikdy spokojená, a tak ve většině případů používám fotky z internetu, protože se mi zdají mnohem kvalitnější než ty moje.

Tohle je myslím poměrně těžká otázka, o které se velice tvrdě diskutuje po celé bloggerské komunitě.

Musím říci, že mi nedělá velký problém napsat negativní recenzi na jakoukoliv knížku, a to i na recenzní výtisk. Naopak, pokud se mi knížka nelíbí nebo mi něčím nesedí, považuji za svou „morální povinnost“ o tom i napsat.

Na druhou stranu je ale pravda, že negativní recenze nemusím psát až tak často, protože dokáži docela dobře podle anotace i autora odhadnout jestli mi knížka bude sedět nebo ne. V tomto ohledu sázím trochu na jistotu a než číst knížku jen kvůli tomu, aby se mi nelíbila, raději si dám pozor na to, aby to opravdu byl můj šálek kávy. Proto na mém blogu moc ryze negativních recenzí není a když už nějaká je, tak spíše proto, že jsem špatně ji špatně odhadla.

První recenzi jsem napsala na knížku Zdivočelá země/Aukce, kterou jsem sice poprvé četla několik let před tím, než jsem vůbec začala psát blog, je to pro mne tak srdeční knížka, že recenze prostě nesměla chybět. Tahle knížka mne provází už řadu let, protože ukazuje sílu lidí v těžkých časech i spoustu hodnot na které se dnes už zapomíná. Je pravda, že to není článek se kterým bych byla spokojená, ale na druhou stranu myslím, že mohl být podstatně horší…

Protože úplně spokojená nejsem se žádnou z recenzí, asi vyberu podle knížky na kterou byla napsána. A v tom případě vítězí knížka Osada mladých snů, na kterou už většina čtenářů zapomněla. Je to velmi naivní dívčí román o počátcích trampingu v Čechách. I když příběh samotný není nijak zvláštní, podstatně zajímavější je její historický kontext – poprvé byla vydána ve 30. letech minulého století a velice trefně zachycuje realitu dané doby.

Rozhodně ano je to recenze na knížku Křídla od české spisovatelky Gabriely Rinth, kterou jsem psala pro projekt Podpora českých autorů. Po formální nebo obsahové stránce je sice tahle recenze možná v něčem na vyšší úrovni, než všechny ostatní, ale přesto na ni nejsem nijak hrdá spíše naopak.

U téhle recenze jsem bohužel poprvé více narazila na morální otázku psaní pozitivních/negativních recenzí na blogu a také na to, jestli a do jaké míry má být recenze objektivní/subjektivní. V tomto případě je to krásná ukázka jak lze napsat kladnou recenzi na knížku, která se vám nelíbila. A toto napsání je velice jednoduché – pouze ji napíšete objektivně/neutrálně tak, aby váš odosobní názor a přidaná hodnota tam nebyla, ale prostě aby se recenze líbila. Nu proti gustu žádný dišputát, že? Každý projekt si píše recenze podle svého uvážení a je to tak dobře.

Za Křídla se stydím hlavně po morální stránce, protože po četných redakčních úpravách mám pocit, že mých osobních myšlenek je tam velice málo, spíše se jedná o „článek napsaný redakcí“, takže v konečné fázi jsem podepsaná pod článkem, u kterého se necítím být autorkou …

Jako začínající blogger nemůžu říci, že bych měla něco osvědčeného, protože stále hledám způsob, jak psát kvalitní, ale přesto čtivé recenze.

Obecně lze říci, že vás psaní musí bavit a musíte se chtít učit nové věc, ať už o knížkách a autorech, nebo o psaní recenzí. Rozhodně není úplně nejlepší způsob psát jen proto, aby měl člověk recenzní výtisky nebo spolupráce, ale neměl pro psaní cit a nebyl zapálený do knížek.

Mou radou je, aby si člověk nejprve zjistil/nastudoval, jak má vlastně recenze vypadat, a pak teprve začal psát. Bohužel recenze opravdu není pouze o obsahu, jak si někteří lidé myslí, ale především o subjektivním i objektivním zhodnocení knihy. Proto aby si člověk přečetl obsah nemusí nutně chodit na knižní blog, ale stačí zajít na eshop knihkupectví.

Myslím si, že hlavní je, aby si každý našel svůj styl, který mu bude vyhovovat a rozhodně nevadí, že se třeba nebude líbit všem, hlavní je, aby seděla bloggerovi a nebyla úplně stejná, jako u ostatních. Chtěj nechtěj, pokud jsou všechny blogy napsány ve stejném duchu a jeden od druhého se neliší, čtenář snadno ztratí chuť je číst.

Proto nejdůležitější je psát s chutí a tak, aby se vám články líbili, protože potom se budou líbit i vašim čtenářům.