Proč bychom se nepotili

Proč bychom se nepotili, je druhou knihou ze známé trilogie o vodácké partě od spisovatele Zdeňka Šmída. Naše stará známá parta ze však v tomto díle nesnaží překonat nástrahy splouvání nějaké řeky, ale naopak vyráží zdolat slovenské Tatry. Autor zde tentokrát do života pravých horalů zasvěcuje svou dospívající dceru Magdalénu.

Myslím si, že tato knížka je velice poutavě a čtivě napsaná. Čtenář se tedy nemusí bát, že by jej nudila, či by se nezasmál u popisu veselých i tragikomických příhod, které se členům party dějí.

Tak jak je u tohoto autora typické, je kniha tvořena řadou slohových útvarů, které na sebe úzce navazují. V každé kapitole se tak setkáváme s krátkou povídkou, rozhovorem mezi otcem a svéhlavou dospívající dcerou, průvodcem životem správného horáka, úryvkem z cestovního deníku a v závěru písničkou či pohádkou.

Z prostředí české řeky se autor v této knížce přesouvá přímo pod vrcholky hor, tedy do slovenských Tater. A čtenáře pomocí humorných zážitků seznámí s tím, jak by se měli chovat správní horáci a že není radno si je plést s obyčejnými turisty.

Oproti předchozímu dílu si myslím, že tato knížka dokáže oslovit podstatně větší publikum, protože málokdo může s čistým svědomím říci, že nikdy nebyl na dovolené v horách, ať už jakkoliv vysokých. Nu a pokud by se opravdu někdo takový našel, jistě si nenechá ujít možnost pobavit se na účet druhého, protože přece jen škodolibost je velice rozšířeným koníčkem za každé doby …

Myslím si, že z knížky na čtenáře krásně dýchá lehkost, letní pohoda a radost mladých lidí ze života, která mnohdy dokáže rozproudit energii lidem bez ohledu na věk a  zkušenosti. Tu dokáže autor na čtenáře přenést i prostřednictvím své lásky k přírodě, horákům i vodáctví, a která je z textu krásně čitelná.

Stejně, jako předchozí díl o vodácích, jsem četla již dávno na základní škole. Od té doby jsem ji četla mnohokrát a řadu pasáží již znám nazpaměť.

Myslím si, že ani touto knihou mne autor nijak nezklamal, spíše naopak. Vyprávění mi dodnes připomíná, jaké jsme měli štěstí, když nás taťka brával „pouze“ na Šumavu a ne do tak vysokých hor, jako jsou Tatry.

Jednotlivé události, které jsou popisovány v knize, jsem si dokázala živě představit, protože se velice často podobalo zážitkům z našich výprav.

Zároveň je tahle knížka jednou z těch, které mne vždy dokáží zatáhnout do děje a nepustit, a ke kterým se velice ráda vracím pro jejich čtivost a kouzlo.

Bohužel v poslední době na mne při jejím čtení čím dál více přepadá nostalgie, že je tato doba dávno za námi, a že dnes se i v kopcích čím dál častěji a ve větším množstvím objevuji lidé, kteří turistiku provozují pouze proto, že to tak dělají všichni ostatní. Což však není nedostatkem knihy, ba naopak jsem velice ráda, že autor tuto dobu dokázal krásně zachytit.