Poslední Aristokratka

Poslední aristokratka je tvořena deníkem, do kterého hlavní hrdinka zapisuje své každodenní zážitky a starosti, které s sebou přináší život na zámku.

Myslím si, že pokud čtenář čeká od knížky nějaký výraznější příběh či hlubokou myšlenku, bude pravděpodobně zklamán. V knížce nalezneme „pouze“ popisy běžných situacích, které na první pohled zažívá řada domácností.

O poznání netradičnější jsou charaktery jednotlivých postav, které žijí na hradě Kostka. Myslím si, že již od prvního pohledu je jasné, že v knize nebude o humorné situace nouze. Jen si to vezměme matka hlavní hrdinky – američanka, která neumí ani slovo česky, je velkou obdivovatelkou lady Diany a na zámku hledá jakékoliv zmínky nadpřirozena. Otec, jenž neustále propadá úzkostem z nedostatku financí, kastelán Josef, který bytostně nenávidí turisty a hluk. Hospodyně a kuchařka v jedné osobě, která se velice ráda posilní domácím alkoholem, a v neposlední řadě zahradník, který je prvotřídním hypochondrem.

Autor v knize používá velice čtivý jazyk i humor, který vychází především ze všudypřítomné satiry a sarkasmu a ironie. Nu a myslím si, že toto je jedním z hlavních důvodů, proč má tato kniha tak velký ohlas mezi čtenáři, protože český čtenář se velice rád pobaví nad cizím neštěstím a ironie či satira mu rozhodně není cizí …

Zároveň v knize autor velice nenásilnou formou seznamuje s problematikou restitucí, správou a fungováním zámku i tím, jaká dřina mnohdy stojí za programem pro přilákání návštěvníků na jakoukoliv památku. Zajímavé je i vidět, jak těžká musela být aklimatizace pro šlechtu, která získala svůj majetek v restitucích. A to nejen zvyknutí si na vlastnictví velkého majetku v mnohdy špatném stavu, ale také na život a kulturu v Čechách, když několik generací před tím žili v zahraničí, které často považují za svoji vlast.

Poslední aristokratce jsem se dlouho vyhýbala již z principu, protože patří mezi knihy, které čtou naprosto všichni, a tudíž není nutné, abych ji četla také. Teprve před časem mi došla trpělivost s tím, jak ji kolem sebe neustále vidím, a řekla jsem si, že ji tedy zkusím …

Ke knížce jsem od počátku přistupovala s velkým despektem, a tak mne tato kniha velice příjemně překvapila, zvláště ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že mne rozesměje téměř každá druhá věta. Myslím si, že je napsána opravdu čtivým způsobem, který umocňuje skrytý humor, díky kterému kniha rychle ubíhá.

Obecně nemám ráda knihy, které jsou o „ničem“ a ke kterým tato kniha bohužel patří. Tedy ne úplně o ničem, ale které nemají nějakou výraznější zápletku či příběh. Avšak tato kniha je pro mne zároveň svým způsobem výjimkou, protože co ztrácí na ději, to získává na humoru a humorných situacích.

Myslím si, že jsem se v knize dozvěděla mnoho zajímavého o životě na dnešních zámcích a také o tom, jak se mnohdy museli cítit lidé, kteří zámky získali v restitucích.

Především to pro mne však byla velice odpočinková kniha, u které člověk nemusí příliš myslet, a může se jen nechat unášet humorem.

Tuto knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi klasický český humor, a který se u knihy rádi pobaví, protože o to jde v knize myslím nejvíce.

Avšak, protože mi v knize přece jen něco chybí, musím jí dát „pouze za 4…